Sněhové vločky se snášejí z oblaků lehoulinké, křehké. Dlouhá cesta z nebe na zem vykresluje ledové krystalky do zázračných tvarů a každá vločka je stejně jedinečná, jako otisk lidské dlaně. Najít dvě stejné je nemožné.
Stojím v bílém teplém županu na zahradě, vločky se snášejí zlehounka do smrkové a břečťanové zeleně, dopadají na houpačku mezi meruňkou a třešní, na stříšku zahradního altánku.
Ledové, a přece působí tak teple. Vyvolávají vánoční pocit. To zářivě blikající ozdoby nedokážou.
Zázračnost ornamentů zahlídnu jen na kraťoučký okamžik, šestihranná krása se rozpouští hned jak se dotkne tepla mojí dlaně. Něžně křehký půvab sněhových vloček je bezbranně pomíjivý.
Chumelí celý den a noc. Ráno vyjdu jásavě do závějí bílé zahrady, vločky stále padají, nastavuji jim tvář…
„Takový výraz neexistuje, který by popsal tu křehkou něhu…“ pomyslím si, když zaslechnu ten zvuk.
Uhybám na poslední chvíli. Zahradní altánek se s hlomozem kácí.
Pod tíhou sněhových vloček.