Reklama
 
Blog | Mirka Langerová

Jo jo, já vím, patří to k životu

 

Pocit, který ve mně z toho děsivého snu zůstal, nepopíšu. Neumím to. Nebyl to strach, bylo to čiré vědomí vlastního nebytí.

Nebudu.

Jen silou vůle jsem tu závrať ze sebe dostala. Ještě chvíli a nejspíš bych ztratila vědomí.

 

 

Mám sedm vnuků, z toho tři vnučky. Slovo vnoučata se mi, kdožvíproč, příčí. Nejstaršímu je šest.

Moje lůžko, ode zdi ke zdi podkrovní ložnice, je tak široké, že tam spávám tu a tam i se všemi těmi sedmi trpaslíčky, ačkoli takhle do široka zkonstruované bylo tohle lože k účelům docela jiným, než těm ‚sněhurčiným‘.

Reklama

 

Večer, těsně před usnutím, Hanuš s výrazem bezmocného strachu v dětské tvářičce:

„Babí, já nechci umřít.“

Tříletá Tea se plačtivě přidává:

„Já taky nechci umřít.“

A šestiletý Atanáš:

„Nechcete, ale stejně umřete, všichni umřou…já taky nechci umřít!“

„Teď na to nemyslete, to je až za dlouho a dlouho a dlouho a lidi se dožívají čím dál tím delšího věku.“

„Ale my nechceme umřít ani za dlouho!“

 

Sakra, jak na to zrovna teďka přišli? Toužím je uklidnit, utěšit. Jenže není jak. Křesťané mají nebe, buddhisté reinkarnaci, ale co chudák já?

Že bychom se jinak všichni nevešli na zeměkouli, je jim fuk.

Vnímám jejich strašidelný strach, tisknou se ke mně, čekají.

A já mám jedinou možnost, odvrátit jejich pozornost jinam. Kdo ale odvrátí pozornost moji?