Jela jsem příjemně proteplenou tramvají, čtrnáctkou, jak vyhlídkovým vláčkem. Nade mnou mladý francouzský pár obdivoval Prahu. Taky jsem ji obdivovala, i když tu trasu znám už léta nazpaměť.
Přejížděli jsme most, panorama Hradčan, a vjížděli do Revoluční.
Tramvaj zastavila na červenou. Po chodníku zvolna kráčel kominík v kominické uniformě, se štětkou na rameni.
Automaticky jsem sáhla po jediném svém možném knoflíku, po kovovém, u džín. Já mám totiž na knoflíky fobii.
V tu chvíli nad sebou slyším, s nepředstíraným údivem:
„Qu´est ce qui ce passe? Mais, qu´est ce qu´ils font?“ [Co se to děje? Co to dělají?]
Vzhlídla jsem. Muž a žena, perplex, zírali na lidi v tramvaji, na lidi na chodníku.
Mladí, staří, ženy, muži, ti všichni, s pohledy upřenými na kominíka, si v jednotné národní pospolitosti svírali knoflíky svých svrchníků.