Večer v údolí hor.
Zapadající slunce zbarvilo jeho svázané vlasy do stejného odstínu jako pivo v našich sklenicích, jako spadané listí kolem nás.
Do pěny mu spadla maličká muška.
Nemůžu jeho hysterii uvěřit. Zachraňuje mušku, jako by šlo o život, o život topícího se lidského dítěte.
„Dýchá?“
Nepostřehne ironii v mém hlase.
„Jo, jo, myslím, že jo…žije!“
Noc.
Z modře pruhované podpeřiny, ve světnici roubené chaloupky, pozoruju okýnkem pohyb měsíce, když tiše bere za kliku. Polonahá, stříbrně osvětlená silueta se blíží k mé posteli.
„Spíš?“
„Nespím…“
„Já…mám tam strašně moc komárů…“
„Tady v horách nejsou komáři.“
„Jsou!…strašně veliký…úplně obrovský!“
„To nejsou komáři, tipula maxima, tiplice obrovská, úplně neškodná tiplice. Ta nepíchá, ani se k tobě nepřiblíží.“
„Nemůžu tam s nima spát…“
Sáhnu za sebe, za pelest postele, podávám mu plácačku na mouchy:
„Když s nima nemůžeš spát…“
V měsíčním svitu odchází, ramena svěšená, plácačku v ruce, scénárista.