Dědila jsem po sestřenici z druhé kolena. Vkus sestřenice neodpovídal vkusu mému, což pro mě bylo dost traumatizující. Jenže já cítila přirozenou povinnost plnit přání svých předků, aniž by svá přání museli vyslovovat. Tak jsem oblékala ty „krásné šatičky“ a snažila se zapomenout, že je mám na sobě.
Přišla další strašidelná várka od sestřenice. Tentokrát mě ale něco zaujalo. Dva kousky. Bleděmodrý a bleděrůžový. Podvazkové pásy.
Běžela jsem s nimi přes ulici ke kamarádce. „Bleděmodrý si nechám, bleděrůžový dám jí…“
Podvazkové pásy, stejně úzké jako naše dětská tělíčka.
Potřebovaly jsme teď ještě silonové punčochy. Prodavačka v tepu na náměstí nezklamala. Neomaleně nás uváděla do rozpaků tak, jak dospělí lidé děti do rozpaků uvádějí.
Konečně, v šeru chladného pokoje s mohutným leštěným nábytkem, svlečeny do triček a kalhotek, navlékaly jsme pavučinkové punčošky na útlé nožky a vzrušeně je připínaly k podvazkovým pásům. Zrovna ve chvíli, kdy do pokoje vešel o pár let staří bratr kamarádky se svým spolužákem.
To přistižení nesla moje kamarádka hůř než já. V erotickém houstnutí jsem vnímala proměnu starších kluků, ke kterým jsem do té doby vzhlížela s dětským respektem, a kteří se, náhle zranitelní, snažili zakrýt rozpačité rozechvění.
Opojně jsem prožívala svou první chvíli svádění.