Dvanáctiletá Týna splývá s bílým nemocničním lůžkem. Za zavřenými víčky sní své holčičí sny. Ale ani nejfantasknější snové představy nezaplaší úzkost jejího osamění. Nikdo za ní nepřichází. Na oddělení, kam může kdykoli kdokoliv.
Celý víkend se nemocnice hemží návštěvami. Sobota, neděle. Konečně neděle večer. Maminka!
Maminka v chvatu nastrká jídlo do nemocniční ledničky, prohodí k Týně pár slov.
„Zase se stavím…“
V pondělí k večeru přichází tatínek. Po celou dobu návštěvy, zabrán do svého notebooku, se svou malou holčičkou nepromluví. Ta vedle něj tiše sedí, ruce složené v klíně.
Pak zavolají přes skype mamince. Slyší to celá jídelna.
„Týna se ptá, jestli nepřijedeš?“
Maminka od svého počítače doma:
„Dyť seš tam ty…
Tatínek se obrátí na Týnu:
Chceš, aby maminka přijela?
Týna, pláč na krajíčku:
„Chci…“
„No tak dobře, tak já to tady tedy sbalím…“