Zapomenutý stánek od vánoc. Přilákána vůní, dala jsem si horký punč a navzdory chladu se posadila na jednu z laviček. Ve tmě působilo náměstí starobylým kouzlem. Zas a znovu mu propadám.
Magická Praha.
Za omamnou vůní punče spatřila jsem starou kašnu. Monumentální Krocínovu kašnu. Ráda bych se dotkla jejího chladného mramoru. I teď, pozdě večer, klábosilo by kolem ní pár služtiček, které sem za dne chodí pro vodu a večer, lákány alegorickým pilířem čtyř živlů, dávají si tu dostaveníčko.
ZEMĚ VODA VZDUCH OHEŇ
Švitořily bychom, chráněny opodál majestátně a něžně stojícím Mariánským sloupem. Každé té služtičce koupila bych kelímek horkého punče. Měsíc by se odrážel na hladině vody a světélkoval by na růžovém mramoru.
Kašna tu už ale dávno nestojí. Jen její růžový mramor zůstal. Hoví si ve zdivu staroměstských domů. Sní svůj renesanční sen. I Mariánský sloup už dávno pomýleně porazili. Zbyla jen smutná hlava Pany Marie.
Vstala jsem, abych si koupila další punčový kelímek. Stánek ale mezitím zmizel. Prostě už tu nebyl. Jenom já tu zůstala. Vyprchala všechna snění.
Řada taxi vozů s jejich řidiči tu čeká, aby mě některý odvezl domů.
Vykročila jsem k té ospalé řadě. Něco mě ale zastavilo. Rozsvítilo se známé okno. Okýnko. Zaplavila mě vlna něhy.
Z obrovské postele jsme vídávali Staroměstský orloj. Ne tak docela snadno. Museli jsme se naklánět a předklánět a různě překrucovat. Než zakokrhal kohout a zazvonil kostlivec, my dva se znovu milovali.
Nachodili jsme stovky kilometrů Starým Městem, dotýkali se domů a představovali si, kdyby…nikdy jsme nic jiného nedělali. Chodili jsme tím městem jen v noci.
Procházela jsem ten den jen tak ulicemi a v davu ho spatřila. Nešlo ho nevidět. Všechny svou výškou přesahoval. Pozorovala jsem ho. V úžasu. Prakticky se nezměnil. Zatímco ostatní chvátavě hleděli před sebe, on se díval vzhůru na římsy domů. Šel tak pomalu, chvílemi se téměř zastavoval. Na okamžik jsem měla pocit, že snad o mně ví, že tu pro mě hraje tohle divadlo. Vtom ale zrychlil. Měla jsem strach, že se mi ztratí. Doběhla jsem ho a zezadu ho oslovila. Ještě dřív, než se stačil otočit, dřív než mě uviděl, vyslovil moje jméno. Vyslovil ho tak, že se se mnou lehoučce zatočil svět. Pak se ke mně sklonil a pomalu mě objal. Políbil mě do vlasů a nepřestával objímat. Znovu jsem si uvědomila jeho výšku. Vzal mě za ruku. V nejbližším baru jsme se pak opojně vyznávali z naší už dlouho pominulé lásky.
Teď jsem tedy stála před tím známým domem. Slíbila jsem přeci, že se někdy stavím.
Stiskla jsem zvonek. Čtvrtý od shora. Zachrastilo to. Ozvalo se:
„Prosím?“
Znejistěla jsem. Nebyl to hluboký, něžně ochraptělý hlas, který na mě pokaždé zapůsobil omamně jako droga.
„To jsem já. Můžu nahoru?“
Mluvítko zmlklo. Ani v něm už nezapraskalo. Stála jsem tam bez jediného pohnutí. Zkameněla jsem. Staroměstské náměstí bude mít zase nový sloup. Budu tam stát místo toho Mariánského.
Okno, co mě svým světlem přilákalo, se otevřelo. Objevila se tmavá silueta. Dívali jsme se na sebe, aniž bychom se viděli.
„Pojďte nahoru. Až to zabzučí, opřete se do dveří.“
Silueta zmizela. Okýnko se zavřelo. Světlo uvnitř se ztlumilo. Dveře zabzučely do ticha.
Známé vůně, stejné rozechvění jako pokaždé, když jsem stoupala po těch starých, kamenných, léty vyšlapaných schodech. Všechno bylo stejné jako dřív – jen ten muž nebyl můj přítel.
Bylo dávno po půlnoci a já vstoupila do známého bytu k neznámému muži. Uvařil kávu. Kávu piju jen ráno. Ale možná, že už bude ráno.
„Víte, že z té postele je vidět na Orloj?“
Nic jsem tím nemyslela, nic jsem tím nechtěla říct. Nechtěla jsem ani tu kávu.
Vrhl se ke mně. Na mě. Trvalo to vteřinu, nebo nekonečný čas.
Hnala jsem se náměstím. Míjela růžovou kašnu. Stály tam, s kelímky punče, co jsem jim koupila, všechny ty služtičky a smály se. Smály se, až ztrácely dech.
Vrazila jsem do prvního taxíku. Byl poslední v řadě. Musela jsem vystoupit a překlopýtat k tomu na začátku. Dopadla jsem na sedadlo. Ohlídla se. Ale smějící se služtičky už jsem nespatřila. Ani kašnu.
S odhodlaným výrazem hrdiny stál tam Jan Hus ve své majestátnosti.
MILUJTE SE KAŽDÉMU PRAVDY PŘEJTE
Pomalu jsem obracela hlavu k řidiči s pocitem, že místo té mé, otáčím tou Pany Marie. Tou hlavou, co zbyla z toho sloupu.
Když jsme pak míjeli výstaviště, můj pohled padnul na lapidárium. Právě tam tu Bendlovu hlavu ukryli.