Nebojím se myší ani hadů. Mám fobii na knoflíky.
V dětství jsem jimi byla mučena. Byly všude. Neschopna tu podivnost vysvětlit sobě, natožpak druhým, zůstávala jsem se svými pocity sama.
Jaké by asi byly reakce nevědomých, kdybych jim sdělila:
„Strašně se štítím knoflíků…“
Děti často zůstávají se svými pocity samy, čelila jsem tedy sama a nebylo to vůbec jednoduché.
Ve spojení s chladem se fobie umocňovala. Zimám jsem neúspěšně odolávala ve svetrech, obtočená šálami.
O mé fobii nevěděla ani moje nejlepší kamarádka. Byla jsem trénovaná v mlčení. Bylo spoustu věcí, o kterých jsem nemohla mluvit. Třeba o tom, že strýce odsoudili za vlastizradu, nebo že jeden z mých bratranců je adoptovaný.
Jednou na školní vycházce v zimním lese děti vesele skotačily. Vesele skotačit jsem moc neuměla. Učitelka, patrně dojata obrázkem dítěte bez kabátu, jak smutně pozoruje vřeštivý, honící se houf, rozepjala svůj kabát a přitiskla mě na své břicho.
Společně nás pak obě do svého naftalínem nasáklého kabátu zapnula. Těsně pod mou bradou velikánský perleťový knoflík. Perleťový! Jeden z nejhorších!
Vysouvala jsem bradičku co nejvýše, abych se knoflíku ani nedotkla, ale stejně jsem o něm věděla a trpěla strašlivě. Nešťastně bezbranná kolíbala jsem se s učitelkou v rytmu jejích popěvků, kolem veselé děti.
Takových nástrah přinášel mi život bezpočet.
Třeba, když jsme se ty hrozné věci učili ve škole přišívat. Taky mě strašila babiččina zdobená krabice plná odstřižených knoflíků všech tvarů a velikostí. Tu tedy kdyby na mě někdo vysypal…
Až v dospělosti jsem na jednom večírku o své fobii s vtipem pohovořila. Neporozuměl mi ale nikdo. Vzali to patrně jako mou snahu stát se zajímavější.
Před nedávnem ale jedna z těch, která byla mému vyprávění na večírku přítomna, mi běžela v ústrety, mávajíc časopisem nad hlavou:
„Všem to řeknu! Všem to řeknu!“
V časopise se syn Vlastimila Brodského, dcera Michala Kocába a jiní vyzpovídávali ze své knoflíkové fobie. Koumpounofobie. A prý že touhle fobií trpí převážně lidé s uměleckými sklony.
Knoflíkům se vyhýbám dál. Dávám přednost mužům bez košil a sak. Zvlášť při večeři.
Statečně jsem napsala tenhle text, protože já to slovo i nerada vyslovuju a píšu a slavný francouzský film „Knoflíková válka“ jsem nikdy celý neviděla.
Dokonce když čtu dětem pohádky a narazím na slovo knoflík, nahradím ho jiným, nebo rovnou přeskočím odstavec.
Jen ty kovové od džín mi vůbec nevadí. Doba mi přeje. Nejhorší knoflíková éra je už za námi. Je šťastná doba druků a zipů.