Polednice nejsou. Tak jdu polednem žhavého léta a nebojím se, maličká.
Jdu jemným prachem cesty lemované usychajícími rudými máky a nechávám za sebou droboučké stopy dívčích bosých chodidel.
Hledám barevná sklíčka. Odkud se vzala?
Cvrček umlkl. Jdu motýlím tichem.
Žlutým sklíčkem měním modré nebe na zelené.
Vysoko v nekonečnu letí stříbrné maličkaté letadýlko. Měním ho na zlaté.
Letadlííí zvuk. Projíždí mým droboučkým tělem, doznívá tak dlouho…
Žluté sklíčko padá do prachu.
Bílé táhlé stopy na obloze barvím na růžovo, na modro…a šeptám:
„Možná letí do Afriky.“
A je mi ouzko.
Tak ouzko, že to ouzko nikdy nezapomenu.