Přilétá motýl.
Zvětšuje se proti slunci. Obrátím dlaň směrem k nebi. K mému jen lehkému překvapení na ni motýl dosedá. Veliký krásný motýl. Jeho barvy jsou syté. Hnědá, modrá.
„Podívej…“ šeptám.
„Motýli ucítí nektar i na sto kilometrů…dej mu napít,“ šeptá on, jako by bylo běžné dávat motýlům napít vína.
Pozvedám číši s lákavě rudým třpytem. Dívám se na ni, dívám se na motýla na dlani mé druhé ruky. Trošinku, jen tak maličko, do té dlaně kápnu.
Vidím ho jasně a zřetelně. Zprudka vymrští stočený sosáček. Vnoří ho do kapky a celou ji dychtivě vysaje. Jako by celý svůj motýlí život nedělal nic jiného. Nedá mi to, ještě maličko ukápnu. Znovu vysaje celou opojnou kapičku. Znervózněle šmejdí sosáčkem v prázdných rýhách dlaně. Čím dál rychleji a čím dál nervózněji. A já znovu podléhám jeho dychtění. Znovu dolévám. Vím, že to nemám dělat.
Překročili jsme mez. Už na ničem nezáleží. Tohle nepřežije.
Dopřávám motýlkovi konečnou extázi. Už ho nezachráním. On to měl být, on měl vědět, kdy přestat.
Sosáček mu teď visí docela klidně. Nestočí ho ani když se pokouší vzlétnout. Těžce se odlepuje od mé dlaně. Vrávoravě vzlétá. Ztěžklý sosáček se mu kymácí do stran.
Tuším, že někde za mnou klesne do orosené trávy. Že už se nevznese zpátky k nebi.
Neotáčím se. Dopíjím, co mi nechal.
Celé jaro a celé léto mohl lítat z květu na květ. Užívat si všech sladkých nektarů. Možná měl ale krásnou motýlí smrt. Možná, že za ten krátký okamžik prožil víc, než za celý svůj motýlí život.
Odpusťte mi, jarní kvítky, marně budete čekat na opylování. Opil se váš motýlek.
Můj první jarní motýl.