Zase jsem házela do kontejneru prázdné lahve od vína. Jedna za druhou tříštivě dopadaly. Ten tříštivý zvuk mám ráda. I když rozbíjené ladnosti lahví je mi líto.
U vedlejšího kontejneru „starý známý“ ukládal do vetché kožené brašny čtení na večer.
A zase se zeptal:
„To všechno jste vypili?“
A já zase zalhala:
„To je za dlouho.“
A pak, jako pokaždé, zadíval se smutně na naše psy:
„Psi jsou lepší než lidi. Dneska vás zradí i soused.“
A já, jako pokaždé, potlačila chuť pronést optimistickou řeč o lidské dobrotě.
To se pro mě nehodí, poučovat toho starce. Dívá se na mě totiž jako na mladou, nerozumnou ještě, dívenku.
A to se mi líbí, jak se na mě dívá.